Plán: I pro letošní rok jsme se rozhodli pro Rumunsko. Tentokrát je to dvojice na sebe navazujících pohoří Capatini a Paring. Capatini je pohoří nižší, dá se očekávat, že tam bude vylidněno asi tak jako loni v Tarcu a Godeanu (jen doufám v o něco lepší počasí :). Paring patří k nejvyšším rumunským pohořím, ale podle všeho, nebude tak zalidněné jako například loni Retezat

            Mapy: Mapa Paringu se dá bez problémů pořídit v papírové podobě, Capatini ne, ale na netu se dá nalézt jedna moc pěkná, kvalitní a přehledná naskenovaná verze.

                                               http://harti.mielu.ro/capatanii.html

            Doprava: Zvolili jsme opět vlakovou variantu, tentokrát čtyřmi spoji z Prahy přes Budapešť, Timisoara, Craiova do Rimnicu Vilcea Nord. Cesta zpět povede z městečka Petrosani a skoro jsem až nemohl uvěřit, že odtud vede do Prahy přímý spoj! Lístky nakoupíme opět přes bezkonkurenční Wasteels (cenu doplním).

            Trasa: Vlakem se dopravíme do Rimnicu Vilcea, tedy městečka na jiho-východě pohoří Capatini. Odtud se nějakou alternativní dopravou (když budeme mít štěstí, tak autobusem, když ne, tak taxíkem) přepravíme do cca. 15 km vzdálené vesničky Baile Olanesti, odkud už začíná značená cesta údolím podél potoka Olanesti. Vystoupáme k soutěsce Cheia (nejužší v Rumunsku), kterou bychom si mohli prohlédnout nalehko (není zde doporučen pohyb s těžkým batohem). Naše další cesta by už měla vést na hlavní hřeben Capatini, jehož vrcholy se pohybují v nadmořské výšce 1900 až 2100, který se táhne od východu na západ. V sedle Curmatura Oltetului se přehoupneme do sousedního kratšího, ale vyššího pohoří Paring (2100 – 2500 m. n. m.) plného ples, snad ještě víc než v Retezatu. Na západním konci Paringu sestoupíme do podhorského městečka Petrosani, odkud nám jede vlak zpět do Prahy.

Den první, 18. července 2009 (sobota)

Odjezd z Prahy, cesta přes Budapešť do Craiova za pořádné bouřky

            Dnes odjíždíme na další rumunskou výpravu, tentokrát máme v plánu přejít dvě na sebe navazující pohoří: Capatini a Paring. Sraz na nádraží v Holešovicích byl stanoven jako obvykle hodinu před odjezdem vlaku, tedy v 6:30. Všech šest se nás sešlo +/- na čas, tedy ve složení Vašek, Klárka, Jirka, Káťa, Martin a já. Ještě mi chybělo jídlo na cestu a pet-flašky s vodami, což jsem měl v plánu vyřídit v jednom z místních stánko-obchůdkůch. Všude otvírali až v sedm, což bylo vzhledem k odjezdu vlaku pořád ještě s rezervou. Pořídil jsem i nějaké noviny na cestu, popřípadě později do mokrých bot, nicméně v oblasti denního tisku dominoval Martin, který měl vydatné zásoby MF Dnes a jejich příloh :-).

            Místenku do našeho prvního ECčka 273 „Jaroslav Hašek“ jsme neměli, ale nijak to nevadilo, ve vlaku bylo relativně dost volného místa. Cesta do Budapeště proběhla rychle a bez problémů, na Keleti jsme se dostali včas, tedy lehce po půl třetí. Káťa zde chtěla hodit nějaké pohledy, ale pošta hned vedle nádraží měla otevřeno jen dopoledne (taky byla sobota, ne? :-).

Na další vlak (IC 79 Cris) do rumunské Timisoary jsme místenky již měli a tak jsme hned z našich míst s prominutím odsunuli jakési dvě slečny. Když jsme překročili hranice do Rumunska, vjeli jsme zároveň i do jedné velké bouřky. Byla to vlastně docela příjemná změna, dosavadní cesta se konala až v nepříjemném horku. Po setmění obloha blesky jenom svítila a když jsme v Timisoara ve 21:15 vystoupili, byl takový slejvák, že na nás trochu pršelo i pod krytým perónem. V podstatě stačilo vytáhnout mýdlo a udělat krok vedle do přírodní sprchy :-). Museli jsme zde koupit povinné místenky do dalšího vlaku, které nebylo možné pořídit v Praze. V nádražní „halce“ byly na opačných koncích dvě přepážky. Jedna byla bez ničeho a druhá pravděpodobně mezinárodní. U té mezinárodní bylo fronta několika lidí, ta bez ničeho byla prázdná, tak jsem u ní chtěl zkusit štěstí. Sranda byla, když jsem už už docházel k okénku přiběhl a dlouhým skokem mě předběhnul jakýsi mladý Rumun. Omluvně se na mě usmál, že strašně spěchá, aby mu to neujelo :-). My jsme měli času ještě dost, takže bez problému. Když jsem se vzápětí dostal na řadu (opravdu spěchal :-), dozvěděl jsem se, že místenky na naši jízdenku nám prodají skutečně jen na druhé straně u mezinárodní pokladny. No co, zkusil jsem to :-). Přešel jsem tedy na druhou stranu, vystál frontu, která tam pořád (stejná) byla a místenky za pár Lei pořídil. Potom jsme našli náš další spoj, už tam stál, protože zde začínal. Zjistili jsme, že uvnitř vagónů jsou jak kupé, tak „otevřené“ prostory se sedačkami. Místenky jsme měli do jednoho kupé, ale jelikož zde byly hloupě po pěti, tak nám paní z mezinárodní pokladny dala čtyři místa do kupé a dvě v onom otevřeném prostoru. Jen co jsme nastoupili, přišel tam za námi jakýsi Rumun ve středních letech, že má v našem kupé taktéž jedno místo rezervované. Trochu jsme si s ním popovídali v hranicích základních, jednoduchých otázek jako například odkud jsme, kolik nás je a kam jedeme. Ještě jsme měli čas, tak jsme si zašli koupit studené pití - to z Prahy dovezené bylo po celodenní jízdě v řádně vyhřátém kupé docela nepříjemně teplé.

            Náš další spoj (rychlík 696) odjížděl ve 22:45 a směřoval podél Dunaje do dalšího většího rumunského městečka Craiova. Bohužel jsme ale na cestě nabrali dost velké zpoždění, ani pořádně nevím kde, prostě jsme v noci stáli „někde ve tmě“, několikrát taky i mimo stanice. I když už jsme po Rumunsku ujeli spoustu kilometrů, bouřka venku řádila pořád a blesky byly neobvykle časté. Je možné, že důvod našeho zpoždění měl nějakou souvislost právě s bouřlivým počasím, možná spadané stromy, kdo ví...

Den druhý, 19. července 2009 (neděle)

Craiova, poslední vlakový spoj do Rimnicu Vilcea, taxíkem do Baile Olanesti, první nástup do hor

            Do Craiovy jsme měli dojet v neděli ve 4:40 ráno, ale dojeli jsme tam s téměř čtyřhodinovým zpožděním. To mělo za následek, že jsme nestihli jak náš regulérní navazující spoj (osobák v 5:05), ale ani alternativní spoj (rychlík v 7:15). V Craiově jsme vystoupili někdy kolem půl deváté a zjistili, že další spoj do Rimnicu Vilcea jede až ve 12:12. Měli jsme tedy necelé čtyři hodiny, které jsme využili k procházce po městě. Po bouřce už nebylo ani památky, naopak začínalo být zase docela horko. Šli tedy všichni až na mě, já zůstal v nádražní hale s veškerou bagáží. Hala vypadala docela obstojně, očividně ji teprve budovali. Dokonce zde byl i bankomat! Když se všichni postupně z prohlídky města vrátili a sdělili své pocity (až na nějaké náměstí prý nic moc), vydali jsme se (tentokrát i já) na sousední trh, kde jsme si za směšné peníze nakoupili spoustu čerstvého ovoce a zeleniny...

Když jsme procházeli hlavní třídou plnou stánků s rozličným zbožím, všichni na nás - v plné polní - koukali jako na exoty, některá děcka na nás dokonce ukazovala a upozorňovala svoje rodiče :-). Šli jsme po pěkné asfaltce a jak jsme se blížili okraji městečka, lidí postupně ubývalo. Definitivně jich ubylo v nejzazším civilizovaném (lázeňském) bodě a to jakousi stavbou, kde tekl pravděpodobně zdravý, ale extrémně sirný pramen (na mapě označený jako Izvorul 24). Martin v dobré víře vylil jednu ze svých pet-flašek a naplnil ji zdejším zázrakem. Já taky ochutnal. Měl jsem pocit, že piju tekutá zapáchající vajíčka :-). O kousek dál Martin pet-flašku zase celou vyprázdnil... :-)

Když jsme procházeli hlavní třídou plnou stánků s rozličným zbožím, všichni na nás - v plné polní - koukali jako na exoty, některá děcka na nás dokonce ukazovala a upozorňovala svoje rodiče :-). Šli jsme po pěkné asfaltce a jak jsme se blížili okraji městečka, lidí postupně ubývalo. Definitivně jich ubylo v nejzazším civilizovaném (lázeňském) bodě a to jakousi stavbou, kde tekl pravděpodobně zdravý, ale extrémně sirný pramen (na mapě označený jako Izvorul 24). Martin v dobré víře vylil jednu ze svých pet-flašek a naplnil ji zdejším zázrakem. Já taky ochutnal. Měl jsem pocit, že piju tekutá zapáchající vajíčka :-). O kousek dál Martin pet-flašku zase celou vyprázdnil... :-)

            Hned za stavbou s pramenem byla přes cestu postavena lavička, úplně jak by říkala „dál už nechoď, tam jsou hory!“ :-). Od tohoto místa už žádní lázenští turisté nebyli, za několika zatáčkami jsme potkali snad jen jednu grilující rodinku...

            Dostali jsme se na první rozcestí, kde jsme se museli rozhodnout, jestli k soutěsce Cheia, která byla naším prvním cílem (a u které jsme měli v původním plánu dnes v noci tábořit), jít cestou po hřebeni nebo údolím podél potoka. Nakonec jsme zvolili tu levou po hřebeni a troufám si tvrdit, že jsme udělali dobře. Podle mapy měla být značena červeným křížem (kdežto ta údolím potoka červeným pruhem), ale očividně jsme měli staré značení. Podle ukazatele to k soutěsce Cheia oběma cestami trvalo prakticky podobně a to kolem sedmi hodin, tedy celodenní pochod.

Stoupali jsme po docela široké štěrkové cestě, dokonce kolem nás projela jedna Dacia a pak taky jeden taxikář - to jsme se mohli nechat dovézt až sem :-). Po chvíli jsme potkali ovčí stádo s bačou - chudáci ovce se tam pohybovali ve strmém svahu hlubokého koryta potoka, který vedle štěrkové cesty tekl. O kus výše jsme našli pramen - zazděné trubky, tak jsme nabrali čerstvou vodu a trochu se ochladili, protože bylo stále dost velké horko. Stalo se zde lehké faux-pass, Martinovi z nějakého neznámého důvodu spadla jedna z jeho pet-flašek dolů do potoka. Zmiňuji to proto, že to byla první věc z jeho sbírky pádů osobního vybavení ze stráně dolů... ;-)

            Cesta se zdála býti jasná, kroutila se prozatím mezi strmými, neschůdnými svahy vzhůru, ale v jednom místě jsme z ní pravděpodobně měli sejít, protože jsme se najednou ocitli v jakési horské vesničce, sedící na „našem hřebenu“, na který jsme stoupali, ale která na naší trase podle mapy být neměla. Pravděpodobně jsme se dostali do vesničky Gurguiata. Vlastně to ani nevadilo, protože vesnička byla pěkná a náš další, již správný směr jsme odhadli, skoro nebylo možné jít jinak - potřebovali jsme stále stoupat po hřebeni vzhůru a nespadnout do údolí ani na jednu nebo druhou stranu.

            O kus dál jsme u hromady nařezaných klád potkali dva bači nebo možná dřevorubce, nevím, tak jsme se jednoho s mapou v ruce zeptali jestli jdeme dobře. Začal ukazovat předpokládaným směrem a říkal něco jako „krásná, krásná...“. Vzpomněli jsme si na Kolju, že „krásná“ znamená v Ruštině „červená“, tak možná tady to znamená to samé nebo se na nás snažil mluvit Rusky :-). Poděkovali jsme a vydali se dále potvrzeným směrem...

            Z otevřeného hřebenu jsme opět vešli do lesů a kolem sedmé hodiny jsme došli do sedla, které bylo na mapě pojmenováno jako Pietrele lui Bot. Stála tam malá dřevěná „kaplička“ s oplechovanou stříškou a drátovým křížem nahoře. Byl to takový dřevěný, otevřený altánek s obrázky (pravděpodobně) nějakých svatých.

Utábořili jsme se hned vedle na široké cestě, která byla pokryta listím. Mimo cestu to kvůli strmému terénu možné nebylo. Žádného turistu jsme ale zatím nepotkali, takže jsme se neobávali, že by nám někdo přes „tábořiště“ prošel. Někdo tedy přece jen - jakýsi chlápek s flintou, co vzdáleně připomínal myslivce. Něco na nás zagestikuloval, pochopili jsme, že naznačuje něco se zapalováním ohně, pravděpodobně abychom dali pozor na stromy kolem nebo tak něco. Patřičným (slušným ;-) gestem jsem ho ubezpečil, že se nemusí obávat. Večeři jsme dojídali už za šera. Chvílemi nás zpozorněly podivné zvuky, které se ozývaly z lesů kolem nás. Byl totiž docela vítr a mladý, celkem hustý les poněkud „vrzal“. Občas to vrzání tedy znělo jako nějaké zvíře, ale jinak se zde spalo moc dobře...

Den třetí, 20. července 2009 (pondělí)

Výstup k soutěsce Cheia

            Ráno jsme vstávali každý podle svého něco mezi čtvrt a tři čtvrtě na osm a vyrazit se nám podařilo cca. ve čtvrt na deset. Nejprve jsme netrefili stočení cesty na sever a pokračovali jsme po hřebeni na západ směrem do údolí potoka Cheia. Moc jsme si ale nezašli a správnou cestu po chvíli hledání opět našli.

            Po jedenácté hodině jsme došli na místo označené v mapě jako Genunchiu Calului, odkud byl krásný výhled na hřeben ležící na druhé straně (na západ) za údolím řeky Cheia. Chvíli jsme se dívali do mapy zjistili jsme, že se díváme přímo na soutěsku Cheia.

            Asi za hodinu, tedy kolem čtvrt na jednu jsme se dostali do zarostlého sedla Saua Prislopel, kde byly zbytky dřevěné salaše. Podle mapy zde měl být i pramen vody, ale asi vzhledem k nepohodlnosti zarostlé cesty (spoustu rostlin kolem dvou metrů vysokých) jsme ho zde zapomněli hledat. Ze včerejška na dnešek jsme u žádného vodního zdroje nespali, takže teď už se nám zásoby vody tenčily.

            Ještě jsme to ale vydrželi a za hodinku, tedy kolem čtvrt na dvě, jsme se dostali na křižovatku cest, u kterých se podle mapy měl taktéž nacházet nějaký vodní zdroj, dokonce snad i nějaké jezírko či co, pojmenované La Lac. Na křižovatce jsme byli trochu zmateni množstvím cest, které tu byly a které úplně neseděly podle toho, jak byly znázorněné v naší poněkud starší mapě. Trochu nás překvapilo, když po štěrkové cestě, na kterou jsme zde narazili, projelo auto. Otevřel okénko, na něco se nás ptal, ale přes jazykovou bariéru nepochodil. Pak jsme se šli podívat po nějaké další, na mapě nenaznačené cestě kamsi dolů pod křižovatku, kde se nám zdálo, že slyšíme tekoucí vodu. Opravdu jsme tam potůček našli, takže jsme doplnili vodu na plný stav. Rozhodli jsme se udělat na křižovatce obědovou pauzu. Během té doby ještě tam a zpátky projelo auto Salvamontu. Pochopili jsme, že původně pěší turistické cesty od doby vzniku naší mapy předělali na sjízdné a pravděpodobně i zprovoznili cestu údolím potoka Cheia pro (odvážná) auta.

            Po obědě jsme se vydali štěrkovou cestou vzhůru. Podle mapy se měla přehoupnout nahoře v sedle Curmatura Stogsoara, ale dostalo se nám nečekaného překvapení, protože až nahoru nevedla, zhruba padesát (výškových) metrů (možná ani to ne) protínal horní část hřebenu tunel. Byl cca. sto metrů dlouhý, úplně temný, jen na druhé straně svítilo „světlo na konci tunelu“ v podobě východu na druhé straně. Poblíž tunelu stála dvě zaparkovaná auta a kolem nich si dělalo piknik nějaké rumunské rodinky.

            Na druhé straně tunelu nás čekal výhled na náš zítřejší výstup. Teď nás ještě čekal naopak sestup dolů k hornímu ústí soutěsky Cheia. Na naší mapě to bylo znázorněno jako místo vhodné k táboření, ale podle všeho to s aktuálností naší mapy opět nebylo nijak žhavé. Při sestupu dolů nás po cestě minulo pár aut. Dole jsme přebrodili ledový potok Cheia a přišli až k tábořišti s chatou.

Po tom, co jsme postavili stany, jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do soutěsky, dokud je ještě světlo a teplo. Byla opravdu nedaleko, vedla k ní cestička lesem. Vypadala skutečně impozantně - les se po chvíli chůze zúžil a strmé skalní stěny se přiblížily. Klidný potok, který jsme o pár set metrů výše přebrodili, začal padat v divokých vodopádech přes obrovské napadané balvany, místy se v něm tvořila i malá jezírka. Krkolomnou cestičkou jsme došli až do míst, kde se soutěska stáčela směrem na východ a bylo vidět skrz ní až na sousední hřeben, po kterém jsme včera šli. Dál už byla cesta hůř schůdná, takže jsme na tomto místě průzkum soutěsky ukončili. Cestou nahoru se ještě pár odvážlivců v klidnější části potoka vykoupalo, zatímco já s Martinem jsme je jen obdivovali z povzdálí a pochopitelně fotili :-).

Den čtvrtý, 21. července 2009 (úterý)

Výstup na hlavní hřeben Capatin

            Když jsme ráno lehce po deváté odcházeli, celý kemp ještě spal. Jelikož jsme včera nezaplatili za nocleh, nechali jsme na stolku na zápraží chaty zatížených dvacet Lei s krátkým děkovným vzkazem. Během dopoledne jsme lesní klikatou cestou vystoupali až do sedla Curmatura Comarnice (1525 m. n. m.). Odtud měl být náš dnešní cíl - sedlo Saua Zmeuret vzdáleno 5 – 6 hod., nebo alespoň takový údaj hlásil ukazatel v sedle.

            Pokračovali jsme po zalesněném hřebenu dále na severozápad. Sem tam se dalo vykouknout na okolní hřebeny, až se nám konečně v místě Poiana Rotunda otevřel větší výhled. Následoval mírný sestup do sedla Curmatura Lespezi, kde stála prázdná, kruhová, dřevěná ohrada a mimo ní se páslo několik koní. Našel jsem tu pěknou podkovu, tak jsem nezaváhal a vzal ji s sebou.

            Kousek za sedlem jsme se napojili na širokou, pohodlnou cestu, která vedla z jihu, pravděpodobně z městečka Pietreni. Obešli jsme dva vrcholy - Vf. Netedu (1757 m. n. m.) a Vf. Lespezile (1822 m. n. m.), kde jsme potkali dva bači s ovcemi, z nichž jeden nesl asi metr a půl dlouhé, vydlabané dřevěné koryto. Sestoupili jsme do sedla Curmatura Govorii (1610 m. n. m.), kde stála nově vypadající, neobydlená roubená chatička. Odtud nás už čekal poslední výstup na hlavní hřeben Capatin, táhnoucí se východo-západním směrem.

            Kolem šesté hodiny jsme vystoupali jsme na vrchol Vf. Govora (1958 m. n. m.), kde se nám otevřel výhled na sever, tedy na nejbližší (sousední) pohoří Lotrului a pak hlavně na severovýchodě, tedy daleko na obzoru, se tyčilo nejvyšší pohoří Fagaraš. Nostalgicky jsem zavzpomínal na své první Rumunské hory z roku 2005.

Ukázalo se, že vzhledem k absenci vodního zdroje v sedle Saua Zemeuret tábořit není vhodné a k místu dále na sever, kde byly podle mapy naznačeny čtyři prameny, se nám nechtělo, protože toto místo se celkem významně odklánělo od naší další trasy. Pokračovali jsme tedy dále na západ, přímo proti zapadajícímu sluníčku, které teď opět zpoza odpoledních mraků vykouklo. Přesunuli jsme se přibližně do míst sedla Curmatura Zanoaga, kde už malý potůček byl, tak jsme se u něj kolem sedmé hodiny utábořili. O kousek dál v lese tábořili pravděpodobně nějací dřevorubci. Za chvíli se na nás jeden z nich přišel z povzdálí podívat. Podle toho jak se rozhlížel, nám připadalo, že legální těžba to asi nebude, ale kdo ví.

Den pátý, 22. července 2009 (středa)

Přechod hlavního hřebene Capatin

            Ráno bylo opět vymeteno, což bylo dobře, neboť za dnešní den jsme měli přejít významnou část hlavního hřebenu Capatin. Po deváté hodině jsme tedy pokračovali po široké kamenité cestě na západ. Před sedlem Curmatura Rodeanu jsme minuly dva zaparkované džípy. Počítám, že tady jezdí po oněch širokých kamenitých cestách vedoucích po celém hřebeni. Trochu zvláštní a trochu pro zlost všem horalům hledající klid, samotu a krajinu bez výdobytků moderní civilizace.

            Při následném šplhání na vrchol Valeanu (1847 m. n. m.), se na nás z nedalekého ovčího stáda vyřítilo pár menších vzteklých psů, ale žádné drama. Naše mapa nepatřila zrovna k nejnovějším a tak na hřebenu na jih od vrcholu Valeanu (1847 m. n. m.) označeném jako M. Barcaciu, jsme spatřili kolem několika větších dřevěných salaších i jednu několikapatrovou zděnou budovu, nápadně připomínající horský penzion, po kterém v naší mapě nebylo ani památky.

            Po půl jedenácté se nám naskytnul pěkný pohled na další část naší trasy, a to hlavně na vrchol Vf Ursu (2124 m. n. m.), tedy medvědí horu, jestli si správně vzpomínám na základní rumunská slovíčka :-), který se tyčil na obzoru. Po dvanácté hodině už jsme procházeli kolem něj, přehoupli se přes jeho jižní hřeben a spatřili další cestu vedoucí k vrcholu Vf. Capatina (2094 m. n. m.).

Bylo kolem čtvrt na tři, stáli jsme někde na půli cesty mezi Vf Ursu (2124 m. n. m.) a Vf. Cosana (2041 m. n. m.) a dívali se na nejvyšší část celých Capatin. Hlavní východozápaní hřeben, se ještě o kus dále na západ stáčel směrem na sever a ve kterém se tyčila nejvyšší hora - Vf. Nedeia (2130 m. n. m.). Zdálo se to ještě docela dost daleko, ale domluvili jsme se, že nejvyšší horu ještě dneska zvládneme.

            Kolem půl čtvrté jsme obešli vrchol Vf. Capatina (2094 m. n. m.) a slézali jeho příkrou, kamenitou západní část dolů na nepojmenovaný minivrchol (1858 m. n. m.). Z druhé (západní) strany vypadal Vf. Capatina (2094 m. n. m.) mnohem méně přívětivěji než z té jižní, kde se šlo v podstatě po loukách.

            Vzhledem k tomu, že naše mapa krom toho, že nebyla nejnovější, nebyla ani nejpřehlednější, jsme na další části trasy poněkud znejistili, kde že to vlastně jsme. Teď zpětně po několikahodinovém studování fotek a mapy už jsem pravděpodobně zorientovaný, ale tam jsme se domnívali, že onen příkrý sestup z Vf. Capatina (2094 m. n. m.) je ve skutečnosti sestup z Vf Ursu (2124 m. n. m.). Směr cesty byl ale stále jasný, takže jsme jím pokračovali dále.

            Došli jsme až na křižovatku cest, kde se naše stávající, po které jsme šli, stáčela dále na jih (M. Casariei) a současně se z ní oddělovala odbočka směrem na severozápad kamsi vzhůru na tušený vrchol Vf. Beleoaia (2109 m. n. m.). Naštěstí jsme se zde alespoň přibližně zorientovali a odbočili správně vzhůru na severozápad.

            Tohle už byla zase širší kamenitá cesta, po které by projelo i auto a taky že vzápětí se proti nám jedno objevilo. Byla to stará otlučená Dacia (taky co jiného v Rumunsku :-). Když kolem nás projížděla, seděli v ní asi tři chlapi a jeden se nás (dokonce lámavou angličtinou) zeptal, jestli něco nepotřebujeme. Poděkovali jsme, že nepotřebujeme a pokračovali vzhůru.

            Zpětný pohled na Vf. Capatina (2094 m. n. m.) byl mnohem impozantnější než z jeho druhé strany a to hlavně díky velkému převýšení vůči sousednímu terénu na jeho západní straně. Prošli jsme kolem Vf. Beleoaia (2109 m. n. m.) a zpoza dalšího vrcholu Vf. Nedei (2108 m. n. m.) vyjel po cestě džíp, projel kolem nás a mířil dále po hřebeni (M. Corsor), v tu chvíli se na obzoru (ze stejné příjezdové cesty) objevil druhý džíp a troubil, pravděpodobně na toho prvního, který už mezitím zmizel za obzorem. Ten druhý dojel až k nám a zastavil. Za volantem seděl chlápek, vedle něj ženská. On se vyklonil z okénka zeptal se jestli nemáme oheň. Já jsem po ruce neměl, Vašek ano, tak vystoupivšímu chlapíkovi připálil. Poděkoval, rozloučili jsme se a on pak šel dozadu pro jakýsi kanistr. Potom šel dopředu, otevřel motor a začal ho polévat - doufali jsme, že je to voda a ne benzín - pravděpodobně rumunský způsob chlazení :-D.

            Pak jsme se přehoupli i my přes Vf. Nedei (2108 m. n. m.) a spatřili nejvyšší horu Capatin Vf. Nedeia (2130 m. n. m.). Byl to v podstatě jenom takový výčnělek z hřebenu, nijak impozantní pohled. Ještě k tomu cesta vedla kolem něj po úbočí. Asi i kvůli autům, která tady očividně jezdila často - tedy vzhledem k vysokohorskému prostředí.

            Pak jsme se přehoupli i my přes Vf. Nedei (2108 m. n. m.) a spatřili nejvyšší horu Capatin Vf. Nedeia (2130 m. n. m.). Byl to v podstatě jenom takový výčnělek z hřebenu, nijak impozantní pohled. Ještě k tomu cesta vedla kolem něj po úbočí. Asi i kvůli autům, která tady očividně jezdila často - tedy vzhledem k vysokohorskému prostředí.

Bylo akorát po šesté hodině. Minuli jsme Vf. Nedeia (2130 m. n. m.) a na cestě k Vf. Negovanu (2064 m. n. m.) jsme narazili na malého psíka, co stál jako socha přímo uprostřed cesty. Vůbec to nebyl žádný horský pes, byl to naopak velmi „pokojový“ pes. Tedy buďto ho někdo vytratil z auta nebo prostě vyhodil, sám by sem pravděpodobně nevylezl, soudě podle jeho strnulého výrazu. Co se dalo dělat, nechali jsme ho svému osudu a pokračovali dále.

            V sedle pod Vf. Negovanu (2064 m. n. m.) jsme potkali asi největší psí smečku vůbec. Opodál leželi tři bačové a ani se nijak nenamáhali své psi odvolávat, když se na nás hromadně vrhli. Když jsme minuli jejich stádové teritorium, přestali si nás všímat a pro změnu se vrhli vzájemně na sebe. To už nějaký bača vystartoval a začal je od sebe trhat. Očividně to bylo víc smeček dohromady.

            Pak už nám dnes zbýval jen poslední sestup do sedla Saua Negovanului. Tam jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Vodu jsme zde ale nenašli, tak jsme nakonec ještě pokračovali do dalšího sedla kousek za Vf.  Turcinu Negovanului (1963 m. n. m.) - Rumuni prostě nemají na názvy fantazii :-). Tam jsme dorazili kolem půl osmé. Vodu jsme nakonec našli, sice ne moc dobrý zdroj, ale byla.

            Byl to hodně dlouhý den, ušli jsme určitě přes dvacet kilometrů, což je v horských podmínkách docela výkon.

Den šestý, 23. července 2009 (čtvrtek)

Přechod do pohoří Paring

            Dnes nás čekal přechod do sousedního pohoří Paring. Ráno bylo opět bez mráčku. Během snídaně kolem nás prošel konvoj Rumunů jdoucí pravděpodobně na borůvky nebo něco takového.

Z Capatin nám tedy zbýval už jenom kousek, konkrétně sestup do sedla Curmatura Oltetului (1615 m. n. m.). Tam jsme se dostali kolem desáté hodiny. Přes toto sedlo vedla napříč další prašná cesta a na ní stál malý náklaďáček, bílá dacia a stádo oslíků.

Před námi se tyčila další hora, dalo by se říct první Paringová - Vf. Pristosul (2075 m. n. m.), čekalo nás tedy ze sedla Curmatura Oltetului (1615 m. n. m.) docela velké převýšení. Rozhodovali jsme se, zda se dáme přímo vzhůru na vrchol a nebo využijeme kamenitou cestu, která horu obcházela ze severní strany a vedla kamsi vzhůru. „Kamsi“ píšu proto, že akorát tady končila naše Capatinská mapa a ta se s naší další Paringskou mapou úplně nepřekrývala. Ta začínala až o kus dále, konkrétně vrcholem Galbenul (2137 m. n. m.). Nakonec převládnul názor pokračovat po cestě obcházející Vf. Pristosul (2075 m. n. m.) ze severu. Kdybychom měli mapu, na které je zahrnuta i tato oblast, určitě bychom po ní nešli.

            Začali jsme prudce stoupat po kamenité cestě. Za chvíli nás „předběhlo“ stádo ovcí se dvěma bači. Po nějakých dvaceti minutách chůze se nám začalo zdát podezřelé, že se cesta stáčí spíše dolů, kdežto my jsme potřebovali nahoru na hřeben. Rozhodli jsme se ji tedy opustit a najít vhodné místo k výstupu. To ale nebylo úplně snadné, sklon svahu tu byl poměrně prudký a neudržovaný pás lesa, který se nad cestou rozkládal, byl z větší části neprostupně hustý. Nakonec jsme ale jedno vhodné místo našli a vyškrábali jsme se na vrchol Vf. Pristosul (2075 m. n. m.). Tedy vrchol jsme spíše tušili, celý tento masiv pokračoval na svůj „skutečný“ vrchol, nacházející se ještě asi o kilometr dál. A tady přišel můj omyl - domníval jsem se totiž, že to už je Galbenul (2137 m. n. m.). Když jsme na něj v půl druhé vylezli a porovnali mapu Paringu s tím, co jsme před sebou viděli došlo nám, že Galbenul (2137 m. n. m.) je teprve hora v dálce na obzoru. Mezi námi bylo ještě jedno pořádně velké údolí. Po návratu domů jsem se pak podíval na starší mapu, kterou jsem stáhnul z internetu, na které byl i náš chybějící kousek. Stáli jsme teprve na Micaia (2170 m. n. m.). Trošku nám to tedy nabouralo naše původní plány ohledně dnešního tábořiště, ale vzhledem k tomu, že počasí bylo stále nádherné, to zase tolik nevadilo. Sestoupili jsme do sedla pod Micaia (2170 m. n. m.) a kolem třetí hodiny si konečně dali dlouho očekávaný pozdní oběd.

            Na mapu Paringu, tedy na vrchol Galbenul (2137 m. n. m.), jsme se dostali až kolem čtvrté hodiny odpoledne. Prošli jsme kolem Vf. Papusa (2136 m. n. m.) a o kousek dál jsme se napojili na nově budovanou silnici (stál zde náklaďák a pár dělníků). Už takhle byla na mapách značena jako cesta významnější než všechny ostatní a v současné době ji očividně hodně rozšiřovali a pravděpodobně připravovali pro asfaltový povrch, jako hlavní průjezd mezi pohořími Paring a Capatiny. Na dálku cesta vypadala jako klikatá, silná rýha, celkem jako pěst na oko v takovémto horském terénu. Vyšplhali jsme na náš poslední dnešní vrchol Vf. Ursu (2228 m. n. m.) (ano, opět Ursu, ale tentokrát v jiném pohoří :-) a pak už sestoupili do mohutného sedla Saua Urdele (2040 m. n. m.).

Utábořili jsme se kolem tři čtvrtě na sedm. Měli jsme tu první společnost turistů - tábořil zde jeden mladý pár Rumunů (turisty - Rumuny v Karpatech člověk moc často nepotká :-). Dokonce uměli dobře Anglicky. Zeptali jsme se jich, jestli je tu někde voda, ale dostali jsme zápornou odpověď. Že prý přišli (a vodu si s sebou přinesli) ze sousedního údolí nejvyšších masívů Paringu, přes které jsme měli v plánu jít až zítra. Nicméně Káťa s Jirkou se vydali hledat směrem dále na sever a asi za tři čtvrtě hodiny se vrátili s vodou (my jsme jim mezitím postavili na oplátku stan). Za zmínku ještě stojí dnešní noc, která patřila k těm větrnějším, ale to bylo asi hlavně díky tomuto místu.

Den sedmý, 24. července 2009 (pátek)

Přechod hlavního masivu Paringu

            Ráno nás (tedy mě s Martinem) čekalo překvapení. Když jsme vylezli ze stanu, ostatní dva už nestály. Dozvěděli jsme se, že noční vítr dal jejim stanům poněkud zabrat, tak se rozhodli je raději zbourat, aby předešli nějakému poškození. Šli si lehnout za kameny vyskládanou zídku, kterou jsme večer používali jako kuchyni. Krom toho si prý Jirka s Káťou na nás během nočního skládání stanu ještě „vzpomněli“, jelikož když jsme jim ho s Martinem stavěli, pečlivě jsme přivázali každou šňůrku, kterou jsme našli, což oni nikdy nedělají :-).

            Tentokrát jsme vyrazili trochu později, kolem tři čtvrtě na deset. Dnes nás čekal přechod hlavního masivu Paringu, v podstatě celý „hlavní“ Paring. Vystoupali jsme na Vf. Iezer (2157 m. n. m.) a odtud do sedla pod ním (2090 m. n. m.), kde se napojovala cesta ze severu ze sousedního pohoří Sureanu. Byl opět bezmračný den, ale tentokrát docela dost foukalo. Bez významnějších událostí jsme prošli první část masivu, tedy kolem Vf. Mohorul (2337 m. n. m.), do sedla Saua Mohorului (2160 m. n. m.), Vf. Plescoaia (2250 m. n. m.), dále do sedla Saua Plescoaia (2215 m. n. m.), přes vrcholy Vf. Setea Mare (2365 m. n. m.), Vf. Stea Mica (2278 m. n. m.) a sedlo Saua Patra Taiata (2255 m. n. m.), až do sedla Saua Gheresul (2113 m. n. m.), kde jsme si dali kolem půl druhé oběd.

            Čekal nás závěrečný výstup na nejvyšší horu Paringu - Vf. Paringu Mare (2519 m. n. m.) (Rumuni prostě nemají velkou fantazii na názvy :-). Ten jsme dobyli kolem páté hodiny. Společně s námi se tam z druhé strany objevila i další trojice turistů, mám pocit, že opět Rumunů. Dokonce nás i pohostili pálenkou, co si přinesli s sebou :-). Ten co nám ji nabízel se chlubil tím, že je to ze švestek a že je to jejich národní pálenka. Pomlčeli jsme, že my máme stejnou národní pálenku Slivovici ;-).

            Kolem půl šesté jsme vrchol opouštěli, ale ještě nás čekal docela dlouhý sestup k plánovanému tábořišti. Byli jsme už všichni dost unavení, možná taky proto, že se blížil závěr naší výpravy, od tohoto místa jsme v podstatě už měli „jen“ sestoupit z hor. Tady už bylo na dohled hornické městečko Petrosani, ležící na západním úpatí Paringu. Klesali jsme na severozápad přes Vf. Gemanarea (2426 m. n. m.), Vf. Stoienita (2421 m. n. m.) a Vf. Cirja (2405 m. n. m.). Martin si při tom elegantně přismahnul levou tvář ;-), do které nám všem pralo zapadající sluníčko.

Měli jsme v plánu utábořit se u plesa Lacul Mija (cca. kolem 2000 m. n. m.) a kousek za vrcholem Vf. Cirja (2405 m. n. m.), to už bylo skoro půl osmé, jsme se rozhodovali, jestli půjdeme dále po cestě po hřebenu na sever a nebo rovnou sestoupíme do údolíčka, kde pramenil potok Slivetul. Rozhodli jsme se jít dále po hřebenu, jen Martin si to nakonec přece jen zkrátil přes údolí. Byl to jen kousek, počasí přálo, uhnout z údolí nikam nešlo a každopádně by se pak mělo narazit na cestu, která k plesu Mija vedla oficiálně a po které šel zbytek skupiny, takže nehrozilo žádné významné nebezpečí, že by se nám třeba někde ztratil. Skutečně jsme se pak našli :-) a se západem sluníčka se asi ve tři čtvrtě na devět dostali k plesu Mija. Moc míst ke stanování zde nebylo, ale nakonec jsme přece jen požadovaný počet našli a utábořili se. Byl to asi nejdelší den za celou výpravu.

Den osmý, 25. července 2009 (sobota)

Sestup z hor nad Petrosani

            Jelikož včerejší noc byla velmi podobná té předvčerejší, tedy silný vítr, bylo i dnešní ráno podobné tomu včerejšímu. Když jsem vylezl ze stanu, po druhých dvou nebylo ani památky. Káťa s Jirkou byli se všemi věcmi v jednom malém, krytém ďolíku a Vaška s Klárkou jsme dokonce nějakou dobu nemohli najít vůbec. Ti byli schovaní ještě o kus dál.

Večer jsme se domluvili, že až vstaneme, tak vstaneme, takže na cestu jsme dnes vyráželi až po půl jedenácté. Na dnešek jsme měli naplánovaný sestup z hor, kousek nad městečko Petrosani. Když jsme se kolem půl dvanácté vyšplhali zpátky na hlavní cestu (tedy zpět ze značené odbočky k plesu Mija), začali jsme potkávat skupinky baťůžkářů, kteří ráno vyráželi z Petrosani a mířili pravděpodobně na nejvyšší horu jako jednodenní výlet. Odtud už nás čekal pouze sestup.

Příjemnou, lehce klesající pěšinkou kolem Vf. Parangul Mic (2073 m. n. m.) a kolem jednoho přítulného stáda koní :-), jsme se dostali do nejvyšší místní civilizované oblasti Statiunea Paring, kde byl vysílač, horská služba Salvamont a několik nově postavených domů sloužící převážně jako penziony. Bylo to v podstatě takové nové turistické středisko. Čím více jsme se tomuto místu blížili, tím více se objevovalo lidí, všichni to byli ale baťůžkáři, nikoho „na těžko“ jsme nezahlédli.

Ústila zde také lanovka. Bylo kolem jedné hodiny a my přemýšleli, zda ji využijeme. Jedna jízda stála 9 Lei, což bylo v přepočtu kolem šedesáti korun. Nakonec jsme se rozhodli ji využít. Myslím, že jsme udělali dobře, cestu, kterou bychom sestupovali, jsme sem tam zahlédli a nevypadala nijak pohodlně - byla tvořena velkými, nepevnými kameny, po kterých se člověku snadno zvrtne noha. Zvláštní bylo, že se platilo až po výstupu z lanovky :-).

            Od lanovky jsme popošli asi kilometr po silnici směrem vzhůru a tam se napojili na značenou cestu vedoucí lesy a loukami dolů do Petrosani. To už byla docela příjemná cesta, během které nám dokonce i jednou lehce sprchlo - poprvé za celou výpravu. Nicméně bylo to spíš příjemné ochlazení v tom vedru, které od horní stanice lanovky panovalo.

            Odpoledne, když jsme se blížili na dohled Petrosani, jsme se začali koukat po vhodném místě k přenocování. Po zkušenostech z minulých let s tábořením blízko civilizace jsme hledali nějaké skrytější místo. To jsme nakonec našli.

            Káťa s Jirkou zůstali hlídat věci a zbytek se šel podívat dolů do Petrosani, jednak na místní nádraží, abychom ho zítra zbytečně nehledali a pak také nakoupit nějaké čerstvé potraviny. Obojí se nám podařilo, takže do tábořiště jsme se vrátili s čerstvým chlebem, zeleninou a ovocem.

Den devátý, 26. července 2009 (neděle)

Problém na nádraží v Petrosani, cesta domů

            Vlak nám měl jet v 10:17, což bylo takové akorátní, nemuseli jsme vstávat brzo, ani tu nebyla žádná zbytečná časová prodleva. Vyrazili jsme kolem půl deváté a již známou cestou jsme prošli kolem místní hornické univerzity a sešli na hlavní silnici procházející Petrosani. Ještě jednou jsme se zastavili v oblíbeném supermarketu, dokoupili pár drobností na cestu a pak už se vydali na nádraží. Cestou jsme opět obdivovali místní architekturu, opravdu těžko popsatelnou, ale každopádně unikátní.

            Na nádraží jsme čekali asi dvacet minut před příjezdem vlaku. Všechno nasvědčovalo, že to bude už velmi pohodlná cesta domů, jelikož vlak, co měl přijet, jel až do Prahy. Tedy respektive vagón, kterým jsme měli jet. Pak to ale přišlo. Vlak skutečně a na čas přijel, ale měl jenom dva vagóny a my jsme ten svůj nemohli najít. Nastoupili jsme tedy do jednoho z nich a pánovi v trenkách bez trička, který se ukázal být „správcem vagónu“, jsme ukázali naše lístky. Začal na nás mluvit Rumunsky a záporně kroutit hlavou. Vykázal nás z vlaku a poslal za místním výpravčím. Zmateně jsme tedy zase vystoupili a šli zpátky. Z okénka vlaku se vyklonil nějaký cestující (Čech) a oznámil nám, že vagón, do kterého jsme teď měli nastoupit, měl asi osmihodinové zpoždění v Burgasu. Tento navazující spoj, ke kterému se měl náš vagón připojit, na něj pochopitelně nečekal. Šli jsme tedy za místním výpravčím. Zarputile vypadající pán si od nás vzal lístky, prohlížel si je a bavil se přitom s nějakým dalším chlápkem. Potom vstal a řekl ať jdeme s ním. Přišel k vagónu, do kterého jsme pve vlezli, zabouchal na dveře a zavolal na správce vagónu, ten vykouknul z okénka a začal se s výpravčím dohadovat, chvílemi docela dost ostře. Pochopili jsme, že výpravčího vůbec nezajímá, že náš vagón nepřijel, my jsme měli lístky, tak ať nás koukají vzít s sebou. Nakonec nám tuto možnost vybojoval a my jsme do vlaku s díky směrem k výpravčímu nastoupili. Správce byl sice ještě chvíli rozladěný, ale pak nás dokonce umístil do volného kupé, které bylo zarezervováno až z pozdějších stanic. Potom si od nás vzal lístky a šel s nimi k sobě. Když nám je pak později vracel, vypadal mnohem už klidněji. Dokonce jsme mu nabídli nějakou buchtu, co jsme koupili v Petrosani a on s úsměvem přijal, vlastně si vzal dvě, že prý ještě jednu pro kolegu :-).

            Kolem půl čtvrté jsme vystoupili v Curtici, tedy Rumunsko - Maďarském hraničním přechodu a počkali na další navazující spoj do Budapeště. Tam jsme se dostali někdy kolem půl osmé večer, no a do Prahy před půl sedmou ráno. Nakonec jsme se tedy, ač nám nepřijel náš vagón, zpátky domů dostali v původně předpokládanou dobu :-).